Poradna a postřehy ze života

Stále se necítíš dobře? Máš problémy doma, s dětmi, s partnerem, v práci, s učením….. Nejsi zkrátka spokojený (-a) ve svém životě? Chceš se na to opravdu podívat a pochopit proč tak stále žiješ? A hlavně chceš to změnit a být spokojený (-a)? Pokud cítíš, že už potřebuješ žít naplno, zavolej. Můžeme spolu najít odpovědi na otázky, které Tě zajímají. Dostaneme se do Tvého příběhu, najdeme vzorec chování, který Ti již nevyhovuje, napravíme ho a s Tvým novým úhlem pohledu pochopíš a následně změníš svůj život. Ke zjištění odpovědi na otázku používám svalový test. Těším se na Tebe. Simona

28. ledna 2018

Cesta ke štěstí

Někdy si lidé stále zoufají, říkají, že neví, co se svým životem dělat. Tak zabřednou do svých problémů, starostí či dokonce nemocí, že nevidí nic jiného než sami sebe. Začnou se litovat. Když si povídám s takovým nešťastníkem, vzpomenu si na jednu pravdu. Jednou z cest za štěstím je udělat šťastného někoho jiného. Nehledejte za tím nic velikého. Není třeba kupovat partnerovi nové auto či drahé šperky. Stačí se usmát na starou sousedku a pozdravit. Nebo prodavačce popřát hezký den. Nebo se zeptat kolegyně či kamaráda, jak se má. Prostě projevit zájem o druhé. Nikdy nevíte, jaký má druhý člověk den. Třeba má zrovinka den blbec. A někdy stačí jen nepatrný zájem, či pozornost druhého, aby se člověk cítil lépe. To stejné platí samozřejmě i mezi partnery.

Pamatuji si, že na základce na prvním stupni jsme měli týden dobrých skutků. Pamatuji si jen jeden čin, když jsme čistili kamarádčině babičce chodník od zmrzlého sněhu. :-) Možná se mi teď smějete a říkáte si to je Hujerka. No jo, byla jsem pionýrka. :-) Nepamatuji si, jestli jsme jako třída vyhráli, ale ten pocit, kdy jsem babičce pomohla si pamatuji do dnes. A vidím i teď spokojenou babičku.

Zkuste jednou zapomenout na chvíli na své trápení a bolest. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy s opravdovým zájmem mluvili se svou kamarádkou, či rodinou. Zvedněte telefon, nebo ještě lépe obujte se, oblékněte si bundu a čepici, nezapomeňte rukavice, šálu a kapesník a jděte za nimi. Někdy stačí je jen obejmout a zeptat se opravdu:”Jak se máš?” Uvidíte, že přijdete na jiné myšlenky a zlepšíte den nejen ostatním, ale i sobě. S láskou Simona

PS: Samozřejmě, že Tím nevyřešíte své problémy, ale možná získáte nadhled a někdy se i něco vyřeší i bez Vaší urputné snahy. Objímám Vaše S.

17.října

Umíte se za sebe postavit?

Často si povídám se ženami, které jsou smutné, protože je prý manžel nebo přítel nemiluje, říkají, že si jich neváží. Tak se jich ptám a Ty si sama sebe vážíš? Jak Ty to k sobě máš, děláš co Tě baví, mluvíš s partnerem opravdu, nebo jen tak plkáš, říkáš, to co opravdu cítíš, jak opravdu danou situaci vidíš? Nebo jen přikyvuješ partnerovi a v duchu si říkáš stejně to nemá cenu...Jak to opravdu máš? Protože pokud sama k sobě ani k ostatním nejsi opravdová, ten nejbližší to stejně vycítí a nastaví Ti zrcadlo…..Ženy přiznávají: ”No jo když já raději chci mít klid, nechci poslouchat ty řeči, tak raději mu to odkývám a je to.” A s kamarádkou na kafi taky nebyly, protože to doma nechtějí poslouchat. Když se zeptám na zájmy, tak mi odpovídají, že na to stejně nemají čas, protože musí udělat ještě tohle nebo něco jiného. A večer padají,s prominutím, na ústa. Aby jste mi rozuměli, není špatně pokud se žena rozhodne věnovat domácnosti naplno. Ale měla by si být jista, že to tak opravdu chce. Ale pokud by si přece jen ráda zašla na hodinku zacvičit, ale zůstala doma s tím, že stejně chtěla ještě žehlit, je tam už rozpor.

Pak některé ženy vypráví, že se rozhodly říci manželovi názor na danou situaci, nebo si udělaly čas i na sebe. Třeba začaly 2krát v týdnu cvičit. Ptám se a co doma? Odpovídají shodně. “Nejdřív manžel žbrblal a pak byl rád. Já si odpočinu, mám dobrou náladu a manžel neprudí.”

Moje milé ženy, nebojte se dělat, to co opravdu chcete, nebojte se projevit a říci jak to opravdu máte. Nikdo Vám do hlavy nevidí. Nevymlouvejte se na nic a na nikoho. Nepopírejte svá předchozí rozhodnutí ze strachu, že nebudete přijaty. Překvapí Vás, jak bude Váš partner reagovat, když budete samy sebou. Jak mi dnes řekla jedna žena: ”Znovu se do mě zamiloval.” S láskou Simona

1. října 2017

Rozhodněte se pro krásu. Pro krásu svého života.

Slyšeli jste někdy o totemových zvířatech? Víte, že podle mytologie dávných kmenů totemová zvířata pomáhají docílit rovnováhy mezi duchovním a tělesným stavem člověka? Podle legendy se každý člověk narodí s totemovým zvířetem a během jeho života se objevuje zvíře i jiné, které mu napomáhá k harmonickému životu.

Proč to píšu. Někdy si lidé stěžují, že už nemají sílu ani řešit svůj zpackaný život. Chápu to, člověka vyčerpá, když se pořád nimrá ve svých skutečných nebo domnělých starostech a bolestech. Psychické vyčerpání odrovná i fyzičku a je člověk v začarovaném kruhu. Motá se a neví jak ze všeho ven. Pak je dobré pokusit se zaměřit na něco jiného. Zkusit se podívat do přírody. Podívat se jakými vlastnostmi oplývají zvířata.

Co třeba bobr. Pro bobra je prvořadé stavitelství, zázemí a bezpečnost. Tento člověk rád cestuje, má svůj názor, je nezávislý a umí překonávat překážky…. Pokud se člověk napojí na energii tohoto zvířátka, stane se, že si začne opravovat své bydlení, to co mu nevadilo roky, začne řešit. Třeba pořádně uklidí sklep, nebo se konečně odhodlá a pořídí si svůj byt, nebo zahrádku.

A co páv. Páv je ochráncem umění a krásy. Symbolizuje ho sebedůvěra, krása, kultivovanost a znovuzrození. Pokud se naladí na tuto sílu, začne se propojovat se svou vnitřní krásou, transformací. Tento člověk potřebuje okolo sebe harmonické vztahy, rád se umělecky vyjadřuje, mají vztah k přírodě, důležitá je pro ně důvěra. Tito lidé prožívají dvě stádia života. Buď začínají v první půlce života velmi špatně a pak mají krásný život, nebo naopak. Pokud se lidé napojí na tuto sílu, začne více pečovat o své prostředí, vztahy a krásu svého života.

Totemových zvířat je 28 a určitě každý si najde to své, které právě potřebuje.

To je jen malá ochutnávka toho, jak se člověk může naladit  na lepší způsob žití. Vám, kteří máte pocit, že teď nic nezvládáte, přeji, aby jste našli své silové zvíře, které Vám pomůže ke spokojenému životu. PS: Hlavně nezapomínejte, že hlavní síla, která Vás vede ke krásnému životu je Vás. S láskou Simona.

8.srpna

Dávná kurtizána

Přišla za mnou mladá paní s tím, že potřebuje pochopit, proč se nachází v podobných vztahových situacích. Už tak dál žít nechce...A začne vyprávět:” Rozcházím se se svým přítelem. Žiji s ním 3 roky ve společné domácnosti i s mými dětmi. Pořídila jsem si s ním krásný rodinný dům…..Téměř od začátku jsem věděla, že pije. Ale říkala jsem si, že to zvládne, bude mít oporu i ve mně. Podávala jsem mu různými způsoby pomocnou ruku, když měl jakékoliv problémy, byla jsem ochotna, vyřešit to za něj….začalo mě to unavovat….přesto jsem pořád věřila, že se změní, že to zvládne….sehnala jsem mu lékaře...Vždycky po nějakém opileckém exesu sliboval, že se změní, že se bude léčit. Nikdy mu to dlouho nevydrželo. Řekla jsem si už dost. Už mu nevěřím. Nechci to zažívat stále dokola. Sdělila mu, že od něj odcházím. A on to nemůže pobrat. Prosí, zlobí se, rozčiluje, slibuje, citově mě vydírá, zatahuje do toho moje děti…..Ale já jsem pevně rozhodnutá, dala jsem nájemníkům z mého bytu výpověď a čekám, až se můžu odstěhovat. Jen jsem hrozně vyčerpaná. V manželství mě manžel bil, teď s přítelem mám psychické peklo...proč? Nechápu!”

Testujeme svalovým testem, kdy má co pochopit. Dostaneme se do jejího věku 25ti let. Vypráví:” Vidím se doma v kuchyni, děti jsou v obývacím pokoji. Stojím tam i s manželem, řešíme peníze. Nemáme téměř žádné. Manžel chce, abych šla pracovat. Já ne. Děti jsou maličké. Přeji si s nimi být doma, dokud trošku nepovyrostou. Chci si je užít. Proto je mám….Nakonec v diskusi s manželem něco zamumlám a nechám to být. Neřeknu přesně jak to mám….” A o tom to je! Neříká věci, jak to přesně má a manžel ji nebere vážně. Dopadlo to tak, že si našla výborně placenou práci...a manžel ji začal bít. Odešla! Jen s dětmi. Bylo na čase to napravit. Situaci v kuchyni pochopila. Že může říci manželovi, co potřebuje a nemusí mít strach, co z toho bude.

Testuji ještě jednou. Je tam ještě jeden problém, který je třeba dnes řešit. Dostáváme se do čtrnáctého století. (Ten kdo se o to zajímá, ví že si člověk v sobě nosí zátěž ze svých činů celá staletí).

Mladá paní zavírá oči a spontánně vypráví:

“ Stojím na lodi, mám na sobě špinavé, urousané šaty. Je mi hrozně těžko, smutno. Jsem kurtizána na lodi. Jsem tu jediná žena. Muži se mnou dělají hrozné věci a já se cítím bezmocná. Jsme daleko od břehu. Vidím v dálce před sebou další loď. Přemýšlím o tom, že bych skočila do moře. Cítím se marně, když skočím do moře, bojím se, že mě vytáhnou z té druhé lodi a budou na mě opět zlí. “ Mladé paní tečou slzy...říkám jí, jak může vědět, že Ti na druhé lodi jsou zlí, co když jsou to hodní lidé...říká, že to ji ani nenapadlo, že můžou být hodní….Vypráví dál:” Rozhoduji se, že skočím do moře, plavu ke druhé lodi, jsem unavená, moc...z druhé lodi mě zahlídli a vytáhli na palubu...už nemůžu...Muži přes mě dávají deku, pomalu se zahřívám, můžu si konečně odpočinout….vidím, že jsou čistě oblečení, jsou na mě moc hodní. Cítím velikou úlevu, když pochopím, že mne dopraví na pevninu. Přes velikou únavu chápu, že na pevnině se o sebe dokážu postarat a vybudovat lepší život.” Mladá paní v slzách otevírá oči...Zanechává to na ní veliký dojem. Začíná cítit svou vlastní sílu. Pochopila. Pochopila, že se o sebe a své děti dokáže postarat. Už se necítí jako oběť. Ale jako tvůrce. Tvůrce svého života. Cítí, v sobě sílu, že si dokáže vytvořit krásný život. A já ji děkuji, že jsem se tímto článkem mohla s Vámi podělit o jeden lidský příběh. Mějte krásný den. S láskou Simona.

30. července 2017

Tlouštíci

Léto je v plném proudu, slunce svítí a hřeje. Spousta lidí řeší, to, jak vypadá. Ne že by to neřešili i v zimě, ale přece jenom - pod kabátem se schová kdeco. :-) Lidé řeší svoji tloušťku.

Většina lidí, se kterými se o tom bavím má jedno společné. Nemají sebevědomí a nejsou spokojení ve vztahu. Nebo nemají vztah vůbec - protože, kdo by je vůbec chtěl. “Podívej se, jak vypadám :-(“.

Tloušťka znamená dvě věci:

Za prvé: Musím si udělat hroší kůži, aby se mě nic nedotklo, nikdo mi neublížil. ( To je podobné s akné).

Za druhé: Nabrat do šířky prostoru znamená: Všímejte si mě, já jsem tady taky!

Ve vztahu mají pocit ponižování a neuznání partnerem, či partnerkou. Řeší se to buď hádkami - “Já Ti teď dokážu, jaký jsi prevít, či jaká jsi husa” nebo mlčením - což je pro někoho ještě horší než hádka. Ano, mlčení je taky způsob komunikace. Takže si lidé berou navzájem energii. Většinou jsou do toho zataženy i děti. Aby to dostalo větší VÁHU. No a kdo má tohle unést? Je třeba se pořádně nacpat, aby to člověk všechno zvládnul. Většina si vzpomene na babičku, když byli malí tak říkala: “ Polívka je grunt, kdo ji nejí ten je špunt.” A taky: “ Jez, jsi jako zagroškudla, ať něco vydržíš.” :-) Tak lidi to zkusí, co kdyby to pomohlo? A začíná pozvolna problém s váhou. Jenže  s tím v ruku v ruce přicházejí zdravotní problémy a někdy i společenské. Někteří neurvalci říkají: “ Jsi nějak přibrala? Jsi pěkně vypasený.” A přidají vtip o prasátku. I když se většinou postižení tváří statečně, moc jim ty řeči nepřidají. Ještě hůře snášejí jízlivé poznámky od svých nejbližších. Protože sebevědomí mají na bodě nula. Někdy se i sociálně izolují.

A člověk aby to všechno unesl, si dá něco do pusinky. A začne začarovaný kruh. Pohybu taky moc nemá, protože buď je po práci tak unavený, že se nemůže hnout, nebo je už tak těžký, že se nemůže hnout. A jsou takoví, kteří se do sportu dokopou a pak doma večer vybílí ledničku.

Vážení a milí přátelé, jídlo Vám nenahradí, to co potřebujete. Naplnit a ohodnit se musíte vy sami.

Začněte se sebou láskyplně hovořit a ptejte se sami sebe, jak by jste mohli změnit situaci, ve které jste. Co by Vám udělalo radost. Možná někdo z Vás najde výživového poradce, nebo dalšího kauče, nebo kamaráda, či kamarádku, kteří Vás pohladí po duši a navrhnou řešení Vaší situace. Jen nezapomínejte, že řešení je ve Vás. Nenechte si nikým nabulíkovat, jak jste špatní, nedokonalí, hlavně ne sami sebou! Nemusíte trpět nikde kvůli nikomu i ničemu. Nezapomínejte na to podstatné, že síla, která dokáže změnit váhu vašeho těla a vlastně i života je ve Vás. Nebojte se a jděte do toho hned teď. Jakmile začnete měnit postoj k sobě, začne se měnit i Váš život zvenku. Stále platí zákon: Jak uvnitř, tak navenek. :-)

Jakmile otevřete vlastní sílu, dokážete se postavit i své vlastní realitě a vyřešit ji tak, aby jste byli šťastní. Nezapomeňte chodit do přírody, zlehka cvičit, baštit jídlo v přiměřených porcích, hlavně hodně zeleninky a ovoce. Stýkejte se s lidmi, se kterými je Vám fajn. Nebojte, když budete OPRAVDU chtít, zvládnete všechno. Stačí rozhodnutí, že změníte svůj život a začnete sundavat nějaké kilo. :-) Jsme tady abychom milovali a byli milováni. S láskou Simona.

PS. Samozřejmě že je za tloušťkou ještě hlubší příčina. Hlavní je vědět, že se s tím dá něco dělat a změnit to. :-) S.

22. května 2017

Muž, žena a fotbal :-)

Povídám si mladým mužem. Říká, že neví, co si má myslet o rozchodu s jednou ženou. Vypráví: “Přítelkyně je o dost starší než já. Má dvě malé děti. Zaujala mě, že je už rozumnější, zkušenější. Časem jsem pochopil, že to bylo jinak. Neuměla hospodařit s penězi, poradit si v různých situacích. To mi nevadilo. Rád jsem trávil čas s ní i s jejími dětmi. Pomáhal jsem jí. Pak jsem se svěřil kamarádovi se vztahem a moje milá se na mě rozlobila. Moc jsem to nechápal. Po čase jsme se rozešli a mně je to líto. Mám ji rád i děti.” Vypráví o sobě dál. Že rád hraje fotbal, ale že s tím přestane, protože má po každém zápase hrozně sedřená kolena.

Dostáváme se do jeho dětství. Měl pocit, že vždycky všechno schytal za bráchu. Každý průšvih odnesl on a neuměl se za sebe postavit, neuměl pořádně říci rodičům, jak se cítí, když ho nespravedlivě obviňují.

Probrali jsem to a zjistili, že nemá dané svoje hranice a neříká co chce taky on. Takže si každý může do něj strčit, jak se mu  zachce. Ne že by  při fotbale nebránil a neútočil, ale nedělal to naplno. A tak se i ve vztahu necítil úplně dobře, protože nedbal i na to co chce i on. Je v pořádku myslet na toho druhého, ale pokud se v tom člověk ztratí, stojí to víte za co? :-)

Naštěstí mladý muž pochopil. Uvědomil si, že musí svůj život směrovat tam kam chce on. Tam, kde bude spokojený. Naposledy mi psal, že se mu občas zasteskne, ale ví, že musí jít dál. Po fotbalu neměl skoro vůbec odřená kolena a že dělá to, co ho těší a zvládá život mnohem líp. ……..Mějte krásný den a bez odřených kolen. S láskou Simona.

5. května 2017

O jednom trucování

Přišla za mnou jedna žena. Začala si stavit malou chatičku na vytoužené zahrádce. Má problém s řemeslníky, vždycky se s nimi domluví, někteří se přijdou podívat, někteří rovnou začnou na stavbě pracovat, ale nakonec přestanou chatičku stavět. Odejdou. Žena je velmi odhodlaná, sama natírá trámky, později i s novým přítelem, kterému by se chatička také líbila. Ale některé stavební práce jsou nad jejich možnosti. Opravdu se oba hodně snaží. Začínají si budovat nový společný život. Mají spolu plán. Zakládají spolu zahradu, bydlí spolu, vychovávají společně malého človíčka, ale místo aby žena byla nabita energií, tak je unavena. V práci to má taky na draka. Má pocit, že jí nic nevychází. Bolí jí stále záda….Dostáváme se do jejího věku 14ti let. Vypráví, že byla jedináček, začala chodit do nové školy, bydlet jinde. Neměla kamarádky. Rodiče hodně pracovali. Chodili domů pozdě a ona se cítila sama. Dobře se učila, vyhrávala různé soutěže, ale žádnou odezvu od rodičů nedostala.  Rozhodla se o sebe postarat. Jednou jim napsala dopis. O tom, jak se cítí a a co by si přála. Chtěla by si s rodiči povídat o tom, jak se měla. Chtěla by vědět, jak se rodiče měli v práci. Oba rodiče si to přečetli, ale stejně si s ní nikdy nepovídali. Neměli čas. Pracovali, práce jim byla koníčkem a byli velmi úspěšní. Místo, aby se k jejich koníčku připojila a užívala si toho, co jí rodiče nabízí, jejich práci začala nenávidět. Rodiče jí nemohli dát víc, než jí ukázat, aby dělala to, co miluje. A to je hodně moc. I když se nakonec začala tím koníčkem zabývat a byla v něm výborná, nikdy se nenaučila oceňovat a pochválit. Vypadá to, že trucovala.

A tak se po rozchodu s otcem svého dítěte rozhodla, že bude stavět. A nejde to. Má pocit, že všechno co začne, rychle rozjede a nakonec to zůstane  viset na 70ti procentech nedodělané. Pochopila, že si i brzdí svým postojem stavbu chatičky. Vypadlo z ní, že ještě není na to připravená. Uvědomila si, že čeká na pochvalu od toho druhého a že neumí komunikovat, říci si, o co jí jde. Bojí se partnerství, protože ať se bude snažit, jak chce, nikdy to nevyjde. Pochopila, že může s partnerem budovat nový život, že už dávno není malá holka a nemusí trucovat. Je to jen na ní, pro co se rozhodne. Vypadá to, že se rozhodla. Rozhodla se důvěřovat. Důvěřovat sobě i vztahu, který je na začátku. Ví, že jaký si to udělá, takový to bude mít. :-) Věřím, že i v brzké době nalezne řemeslníky, kteří jí pomohou splnit malý sen pro který se rozhodla. S láskou Simona.

23.dubna 2017

Důvěra v sebe

Mám před sebou hezkou mladou ženu, která je velmi smutná. Má krásného chlapečka a právě odešla od manžela. Vypráví svůj příběh. Jsou spolu 10 let. Žili spolu v domečku na vesnici. Nikoho tam neznala, připadala si odříznutá od vlastní rodiny, kamarádek, přátel, věnovala se jen svému  synkovi a podřídila se ve všem svému muži, měla pocit, že nežije svůj život, ale manželův...Manžel se staral. Má pěknou práci, hezky placenou a vydělává dost peněz. Jen domů chodí až večer. A tak to bylo několik let. Pak se žena rozhodla, že bude dělat to, co ji těší. Začala malovat krásné obrázky lidí. Manžel začal žbrblat, že si vodí domů cizí lidi, že se nestará o dítě a vymýšlel si spoustu důvodů, proč malovat nemá. Přesto všechno si pořád žena říkala, že je to její nejbližší přítel, člověk, na kterého se může spolehnout… Pak přišla od manžela velká rána, tak si řekla, že ji manžel nemiluje a odešla od něj. Odstěhovala se a začala znova. Učila se žít. Odstěhovala se do města, kde žije její rodina, začala cvičit, více malovat, obnovila přátelství kamarádek. Ožila. Přesto doufá, že se s manželem k sobě vrátí. A tak tu spolu sedíme.  Pátráme po příčině jejího trápení, kdy to začalo. Dopracujeme se do jejího věku 7mi let. Vypráví zážitek z dětství.  Bála se, že ji nebude mít rád člověk, na kterém ji záleželo…... Domluvili jsme se na tom, že se musí o sebe postarat i takhle mrňavá holka. Pochopila, že musí říkat to co se jí líbí a co ne. Uvědomila si svojí sílu. Ptám se jí, jak se cítí. Odpověděla, že líp. Pochopila, co pro ni znamená důvěra. Důvěra, že si může říci, že by chtěla třeba i obejmout. Mladá žena, i když hodně plakala, začíná mít jiskru v oku. A tak je to vždycky, jakmile si začíná člověk věřit. Začíná věřit v sebe a ve své schopnosti. Pokud  člověk nalezne sám sebe, přitahuje svou životní energií ty správné lidi. Poslední zprávy, které od ní mám: Má zakázky na malování a manžel ji pozval na večeři. :-) S láskou Simona

8. dubna

Za to může on nebo ona!

Přijde za mnou zdrcená žena, že se rozešli se svým partnerem. Je to prý prevít, darebák, lhář a já “nevimcoještě”. Žena nemůže spát, nejí, protože co jí provedl, je prostě hnusné a to se nedělá. A za to, v jaké je situaci, může on.  Rozebereme situaci a zjistíme, že vlastně nic jí neprovedl, choval se pořád stejně. Nejezdil s ní na výlety, neměli společné zájmy, doma vždy padnul na gauč k televizi, k počítači, telefonu...to jen ona začala mít jiné požadavky na svůj život, začalo jí to být málo. Chtěla se smát a jít se s ním třeba koupat do rybníka, nebo večer si s ním dát vínko….A začala to po něm požadovat. A milý chlap nechtěl, neboť byl unaven, unaven z práce, z lidí, ze života a z ní taky...A to byl začátek konce...hádky, výčitky z obou stran. Možná ani žádný začátek nezačal, jen představa o tom druhém, jaký by měl být a nebo ještě lépe jaký ten druhý bude za nějaký čas….A když dojde na rozchod, protože tohle logicky vydržet nemůže, tak nastane fáze “ Je to darebák, za to může on, jak teď žiji “a pak  nastává fáze “Já ho chci zpět”. A nastává bludný kruh. Ptám se jí, co chce zpátky? To, jak žili předtím? To, z čeho se horko těžko vymanila? Proč nezkusí žít chvilku sama, aby poznala, co vlastně chce od života? Čeho se bojí? Co nezvládne? Odpověď je jedna, bojí se převzít zodpovědnost sama za sebe. Raději to hodí na partnera.

TO je jen jeden příklad. Ale hodně žen a pár mužů, kteří si to dokáží přiznat, to mají podobně. Někdy přidají těžší kalibr “chudáky děti” - za to můžeš taky Ty!.....Obviňují druhé za svou situaci, ve které se nacházejí - někdy i celé roky. A jak to máte Vy? Převzali jste zodpovědnost za svůj život, nebo viníte ze své životní situace lidi okolo sebe?

Převezměte, prosím, zodpovědnost za sebe, za svůj život. Na nikoho neházejte “břemeno” svého života, protože nikdo, ani Vaše rodina, děti, pes ani kočka Vás nenutí, aby jste žili tak jak nechcete. Zejména děti se učí Vaším životem, jak Vy žijete. V jaké situaci se nacházíte teď, je důsledkem celou řadou Vašich předchozích rozhodnutí. Rozhodněte se pro svůj opravdový život. Přijměte sami sebe.  Nezapomínejte, že lidé Vám odráží, to co se i v nich děje. Pokud se neumí ocenit, tak druhé ponižují, uráží….

Dělejte to, co Vás těší, choďte do přírody a stýkejte se s lidmi se kterými je Vám fajn.... prostě a jednoduše milujte život :-). S láskou Simona

Březen 2017

Vzpomínám na svůj příběh z první třídy - nevejdu se do tabulek.

Při hodině tělocviku jsme měli házet kriketovým míčkem. Když jsem přišla na řadu, vzala jsem míček a vší silou hodila před sebe. Hodila jsem metr nebo dva. Po dalším pokusu to dopadlo stejně. Pamatuji si, jak jsem se opravdu snažila. :-) Dostala jsem pětku. Pamatuji si, jak paní učitelka říkala, že jsem se nedostala ani do tabulek. Přišlo mi to moc líto a nespravedlivé. Tak jsem se rozhodla, že v takové škole nebudu a šla jsem uprostřed výuky domů. Taťka zrovna přikládal do kamen, ještě si pamatuji tu vůni dřeva. Jak se dozvěděl co jsem PROVEDLA, dal mi na zadek nepočítaně. Ještě do toho učitelka pro mne poslala spolužáka, který to viděl. Jé jak já se styděla. :-) Ve škole mě čekal "milý" závěr od paní učitelky, která to završila fackou a se samýma jedničkama a jednou dvojkou z tělocviku na konci roku. Mamka mi vždy říkala, Ty jsi po mně, já na sport taky nikdy nebyla. :-) Asi jsem tomu uvěřila. A tak se to se mnou vezlo celou školu. I když jsem chodila na judo, míčové hry, plavání...tak jsem stále byla dřevo.:-) Občas mne to i trápilo. Ale pochopila jsem, že každý má svůj dar. Já  třeba ráda zpívala a na různých akcích vystupovala...... Zpívám si vlastně dosud - v práci taky :-). 

Myslím, že předměty jako kreslení, zpívání nebo tělocvik by neměly být známkovány. Jen by učitelé a rodiče měli v dětech  probouzet lásku ke tvorbě, zpěvu a sportování. Aby děti tohle všechno dělaly pro radost.

Připomnělo mi to dokument o Jizerské padesátce. Tam jsou lidé rozděleni do dvou skupin. První skupina je, která soutěží a druhá která běží pro radost. :-)

V současnosti ze sportu miluji turistiku, oblíbila jsem si běžkování, z lehka kolo ale co je podstatný, že se při tom kochám. :-) Sportu zdar! Simona :

Březen 2017

O jednom dávném ROZHODNUTÍ

Před více jak 25ti lety se mladá slečna zamilovala. Měla sen, jak by měl její vztah vypadat. Chlapec byl  její první láskou a řekla si, že je to ten pravý muž. Přestože chlapce slečna milovala, rozešli se. Aniž by, holka jedna, čekala, až se jí zahojí srdíčko, našla si honem jiného chlapce, kterého si brzy vzala. Narodila se jí krásná okatá holčička. S manželem se ze začátku měli rádi, ale postupně láska vyprchala a došlo na urážky, ponižování, držení doma žárlení a na domácí násilí. Poté co manželka přišla na nevěru, začal manžel svou ženu bít. Mladá paní nechápala proč, byla na svůj hodně mladý věk výborná hospodyňka, maminka, snažila se, aby ji muž miloval. Do toho smutného období přišla do rodiny další krásná holčička a maminka najednou dostala sílu od manžela odejít. Přestěhovala se do velkého města, žila si svůj život, do toho se občas objevila nabídka vztahu. Maminka zkoušela navázat kontakt s muži, ale nic ji stále nevycházelo. Byla z toho zoufalá. Do toho se jí občas vracela první láska, vlastně ta o které si říkala - to je ta pravá láska. Ale to už nebyl ten chlapec kdysi dávno...Podvědomě to cítila, ale dávné rozhodnutí, že je to ten pravý, bylo silnější. 

Vyprávím to jako pohádku, ale ono se to stalo. A v tomto období se mi mladá paní ozvala. Začaly jsme si povídat. Byla se svou první láskou. Dozvěděla jsem se, že to je stejné, jako když byla s manželem, jen ji nemlátil. Bral ji energii a sílu. Manipuloval s ní přes děti. Měl nad ní moc. Ptala jsem se, o co jí vlastně jde. Co od těch chlapů chce, že se tak snaží. Prý lásku. Přišly jsme na to, že už jako malá necítila lásku od maminky. Snad už pochopila, že maminka ji lásku dát nemohla, tak jak si ona představovala, protože to neuměla. A už jako malá se snažila o lásku od maminky. A to jí zůstalo do dospělosti. Chtěla od mužů, aby ji milovali, dělala pro ně cokoliv, až přišla o sebe samu.

A tak si mladá paní řekla DOST, už takhle žít NECHCI! Nechci se trápit. Už pochopila, že se snažit nemusí. Ale že musí začít mít ráda sama sebe. Nejdříve naplnit sama sebe. Zjištovat, co ji těší. Začala si dělat drobné radosti, meditovat....  Ví, že když si bude opravdu jista sama sebou, NIKDO ji ponižovat nebude. Vycítí její sílu a vnitřní krásu. (A ona je krásná i zvenku.) :-) 

Když se ozvala naposledy, pobavila mě. Ozval se jí jeden muž, že by se chtěl s ní sejít. :-) Tak to bývá, když si udělá v sobě prostor. Objeví se někdo nový. :-) Nevím, jestli je to ten pravý. Ale věřím, že si může začít jít za tím co chce. Za láskou se kterou si bude plnit své sny a nebude se bát být sama sebou. :-)  

Nebojte se být sami sebou. S láskou Simona. :-)

PS : Dostala jsem zpětnou vazbu na článek od paní, které se to stalo. Tak sílu odejít od manžela dostala, když ji zbil před dcerou a dcera řekla: " Jdi, mami".....má úžasné dcery :-)

Březen 2017

Co tomu řeknou lidi?

Říká nebo říkalo se to u Vás doma? Když jste byli malí a vy jste třeba nechtěli sníst oběd a snaživá maminka nebo babička říkala: „Jez, podívej se, jak vypadáš. Co tomu řeknou lidi? Že Ti nedám najíst. Nebo tatínek: „Co to máš na sobě?

Okamžitě to sundej, vypadáš jako strašidlo, co tomu řeknou lidi? Nebo: „ Podívej, se jaké máš známky, co tomu řekne teta, babička, děda?“ Další:“ S kým se to stýkáš? To nevíš, že jeho tatínek, maminka dělali to a to (a mohli být, politiky, sociálním případem, zbohatlíky…)“ A k tomu rádi přidali: „ Podívej se na Pepíčka, jak se pěkně učí, chová, papá.“

Tak a Vy jste začali o sobě pochybovat. Jestli máte hlad - podle maminky – je přece poledne , v jakém oblečení se cítíte dobře, protože věci z půdy se opravdu nenosí. S kým si máte povídat, protože s těmito lidmi se člověk nebaví!

Kolik lidí přijde v našem povídání na to, že se nechovají tak jak chtějí, protože jim v mládí bylo řečeno: “Co tomu řeknou lidi?“ Takže nezpívá, protože zpívá falešně. „ Ještě tě uslyší sousedi“. Nenosí sukně. „Podívej, jaké máš nohy!“ a “Neříkej svůj názor nahlas, nikoho to nezajímá, nebo je to úplně špatný názor.“ A človíček se bojí projevit. Dostane strach, že ho lidé nepřijmou jaký je, nebude uznáván druhými. Začne se chovat tak, jak si myslí, že lidé chtějí, aby se choval. To je motanice, co? :-) Tím člověk ztrácí sám sebe. A pak člověk žije v nevyhovujících vztazích, dělá práci, která ho netěší, vzdává se svých koníčků....

K tomu mám docela čerstvou historku:

Povídala mi kamarádka, že bude mít brzy rozvod. A tak přemýšlela, jak půjde k holiči, jak se upraví, aby VYPADALA před manželem dobře. Manžel toužil po určitém společenském postavení. Neuznává dělnickou profesi. Kamarádka si potřebuje vydělat a tak šla za hranice pracovat do továrny. Málem to s ní seklo, když viděla, že se ucházel o zaměstnání, zrovna tam kde ona pracuje. Naštěstí ho nevzali. Bylo to docela trapné setkání. Vzpomněla si, co všechno jí říkal o tom, proč nepracovat manuálně. Kdyby poslouchala jeho řeči, nepracovala by tam. Uvědomila si, že se nemusí kvůli NIKOMU parádit a že si má sama sebe vážit a jít si vždy za tím co chce ona.

A co třeba naopak. Kdy Vy říkáte: "Co tomu řeknou lidi?" Já si teď vybavuji, jak před pár lety má dcera chtěla začít chodit na POLO DANCE. Tehdy to nebylo ještě tak moderní. A já jí říkala: "Prosím Tě, jak by to vypadalo, co tomu řeknou lidi?" Tímto se dceři, jestli to čte, omlouvám. :-) "Holka, nic není ztraceno, jestli se Ti to tak líbí, zjisti si, kde se tančí a jdi do toho!" :-)

Neříkám Vám, aby jste se chovali jako zvěř. Žijeme všichni ve společenství a na jedné planetě. Mělo by nám být tady spolu příjemně, ale nebojte se žít život po svém, nikdo neví, jaké máte důvody k Vašemu jednání. Věřte svému pocitu, že to co děláte srdcem, je to pravé. Přestaňte se vymlouvat, proč to či ono nemůžete dělat. Vemte život do svých rukou. Nebojte se projevit, protože svým chováním, činem můžete i pomoci druhému nebo jen zlepšit den. Zpívejte, tančete, noste pruhované ponožky, nebo bojujte za práva zvířat...... žijte prostě naplno :-). A naopak respektujte ostatní lidi. :-)

PS: Život máte jen jeden a nikdo jiný ho za Vás žít stejně nebude. S láskou Simona.

ÚNOR 2017

Četli jste knížku Poselství od protinožců? Je to knížka podle pravdivého příběhu, kdy v 90tých letech minulého století jedna doktorka šla 3 měsíce australskou pouští s domorodci. Vyměnovali si zkušenosti. Zaujal mě příběh kdy se bavili o soutěži. Domorodci vůbec nechápou, proč lidé soutěží. Říkají, když jeden vyhraje, Ti ostatní jsou smutní....Dali si příklad, když lidé běhají. Oni si raději hrají spolu. Dokonce tam mají obdobu našeho puzzle. Natrhají velký list na malé kousky a postupně ho dohromady skládají. Když ho složí, tak se radují. 
Proč to píšu. Minulý týden jsem měla setkání s jednou skvělou maminkou, která má dcerku v první třídě. Holčička je šikovná, milá, jen je často nemocná. Ve třídě měly děti přednášet básničku. Malá holčička básničku přednesla a paní učitelka řekla, že je to pěkné, až na ty nosovky - holčina měla rýmu. Potom každé dítě mělo jeden hlas, které mohlo dát kamarádovi. No a na naši malou se hlas od kamaráda nedostal. Nemohla vůbec pochopit, že nebyla ohodnocena od spolužáků, kteří to určitě nemysleli špatně, jen si ten hlas schovali pro někoho jiného. A holka touží po pochvale, neraduje se, že řekla básničku správně, ale je smutná za prvé, že nedostala hlas a za druhé, že říkala básničku jak nejlíp uměla a stejně má pocit, že je to málo - ty nosovky. Naštěstí maminka je rozumná a vysvětlila dcerce jak se věci mají a ať je spokojená jak to řekla. 
Vypadá to, že je to drobnost, že o nic nejde, ale už tyto situace formují človíčka. Holka trpí na angíny. To znamená problém s komunikací. S mamkou jsme přišly na to, že výhodu v tom, když je malá nemocná má, že má na sebe strženou velkou pozornost okolí. A to neznamená, že by se jí jinak doma nikdo nevěnoval. Věřím, že holčička pochopí, že je větší výhoda být zdravá. Jen bych si přála, aby naše společnost nebyla nastavena na tom, kdo je lepší, protože každému bylo dáno do vínku něco jiného, ale byla nastavena na spolupráci, toleranci a opravdové komunikaci. Simona