Aktuální

Obyčejná chvíle.

Je páteční ráno. Vycházím z domu. Silnice je jedna ledovka a jdu jak připo….:-)  Musím přivřít oči. Slunce svítí a odráží se od sněhu. Sníh světélkuje a jiskří jako hvězdy na nebi nebo nejvzácnější drahokamy. Ptáci mají první velký koncert. Už to není zkouška a ladění hlasů po zimě. Je to možná první velký letošní regulérní koncert. Do toho jim z dálky přizvukuje kohout a pes. Z okapů tečou potůčky vody a postupně se slévají v jeden menší potok. Proti mě jdou dvě paní a zdálky vnímám  tóny jejich hlasů. Vzduch svěže voní. Vnímám vše co se děje okolo i ve mně. Mám pocit, že vnímám každou buňku svého těla a jiskří stejně jako sněhové vločky. Cítím se naplněná životem, přímo přetékám a myslím na Vás. Přeji si, aby jste se cítili stejně živě jako já. Žádná chvíle není obyčejná. S láskou Simona.

Blíží se nejkrásnější svátky v roce. Pro někoho plíživě, pro někoho rychle.

Já se na ně připravuji s předstihem. Od konce listopadu pálím františky, plánuji a peču cukroví. Začínám vždy s perníčky a chaloupkou. Každý rok koupím aspoň jednu formičku, přiznávám, letos jsem jich koupila asi třicet. Jednou jsem takhle zabloudila na jedny stránky a byla jsem ztracená. Protože formička  ve tvaru houslí, kytary, houslového klíče, kravičky, či sedícího pejska a kočičky mi chyběla. Nechat jsem je tam nemohla. Na zdobení perníčků jsem velký odborník. Myslím, že jsem v tom stejně šikovná, jako žákyně třetí až čtvrté třídy ZŠ. Do páté jsem se ještě nikdy nedostala. Chaloupku dělám zároveň. Letos ji mám bez střechy. Mikešovi se tak moc líbí, že ji začal obdivovat a koštovat až okousal oba štíty chalupy. On mi letos opravdu moc pomáhá a přidává packu k dílu. Třeba dohlíží jestli měním vodu barborce. Pokud mu voda nevoní, položí vázu, abych to taky viděla, skvrna na čistém ubruse je prý toho důkazem. Pro nezasvěcené barborka je kytička z větviček ovocných stromků. Já dávám pro jistotu z třešně a zlatého deště. Vykvete mi každý rok. Do loňska jsem nechápala, kdy je ten problém. Když přece kvete na Štědrý den, tak bych se měla do roka vdát. :-) Loni jsem se dočetla, kde je ten fígl,  že větvičky se nemají stříhat, ale trhat zubama.  Tak to letos mamce hlásím, tradice jsou tradice, ale  trhat větve zubama opravdu nehodlám. Má obětavá mamka mě chce asi dostat pod čepec, protože mi nabídla zuby svoje. :-).

Protože v prosinci mám také svátek, rozhodla jsem se, že si letos nadělím k svátku vlakové nádraží. Loni dostal Honzík k vánocům vláčky a ty vláčky po nádraží přímo volaly. Protože mám i zimní vesničku, hezky jsem si to naaranžovala na kulatý stůl, dodala postavičky, andělíčky, stromečky….vláček s vagónky vesele houká, je to i pěkně osvícené. Anička to zhodnotila jedním slovem - kýč :-). No má holka pravdu, ale co, kdy jindy si můžu hrát s vláčky, aniž by to vypadalo úplně uhozeně? Kdo je miluje stejně je také Mikeš. Rád tam skáče, když vlak jezdí, asi chce taky povozit. :-) Při té příležitosti shodil andílka, kterému při tom upadla hlavička. Také má rád březové větvičky, které jsem dala do velké sklenice, chodí je rád okusovat, někdy je ochutnává tak důkladně, že shodí celé aranžmá. Jednu sklenici už rozbil. Myslím, že se řídí pravidlem, střepy znamenají štěstí.

Každoročně dělám adventní věnec. Zdobím ho, dle mého, starodávně. To znamená jablíčky a muchomůrkami, mašličky, dřevěnými ozdoby. Anička se k tomu vyjádřila:”Kde jsi to viděla, mít ozdobený věnec muchomůrkou a jablíčky. :-) “ Letos vcelku vydržel do druhé adventní neděle, ne vinou Mikeše, který věnec zbožňoval, ale protože začal hořet. Naštěstí byla u nás moje maminka hasička a věnec uhasila. Asi ji přihlásím do soutěže Dobrý skutek. Pravdou je, že jsem ji pověřila hlídáním vánočky v troubě pro kolegy, protože jsem nutně :-) musela se synáčkem do města pro bundu.

Také řeším dárky. Od konce listopadu nutím obě dospělé děti, aby napsaly dopis pro Ježíška a daly ho za okno. Ještě jsem ho tam neviděla. Asi jsem to nestihla a dopis Ježíšek už stopil. Letos mě s dárky dostala mamka, vybrala si ode mě záclonu s tím, že si ji hned pověsí do obýváku. Tak jsem se mamky zeptala, co chceš za drobnost pod stromeček, ať tam něco taky máš. Kategoricky mi odpověděla:”Já žádnou drobnost k vánocům nechci!!!” Šla jsem do kolen, má zlatá maminka ví co chce a drobnost to rozhodně nebude. :-) Čeká ji tedy na vánoce překvapení. :-)

S dětmi se také dohaduji o dárcích pro naše pejsky a kocourka. Vždycky u toho šeptáme a zakrýváme zvířátkům uši, aby to neslyšela, protože překvapení je překvapení. Mikeš miluje balení dárků, vždycky si sedne na rozdělaný balící papír a cupuje ho. Mikešovi jsem vysvětlila, že dárky nosí Ježíšek, jenomže má hodně práce, tak mu je pomáháme balit. :-)

Letos se dohadujeme o podobě vánočního stromku. Anička mi sice přeposlala pár obrázků, ale já nevím. Jsem pro náš tradiční. Takový, jaký děláme každý rok. Dcerka propagovala, v rámci prevence, buď zabalený ve folii, nebo oholený od větví, jen na špičce pár větviček. Prý ho Mikeš stejně obere. :-) Tak nevím, máme ho ozdobit v sobotu nebo až na Štědrý den, abychom z něj taky něco měli, než ho Mikeš stačí oškubat. Možná na něj nebude sám. Plánujeme vykoupat a vzít domů i Bonnie. Ať z těch vánoc také něco má. :-) Miluji vůni jehličí.

Jsem zvědavá, co bude Mikeš říkat na kapra, budu kupovat živého. Malinko odbočím. Mikeš má rád, když se koupeme, vždycky si vleze do koupelny a sleduje nás. Je to takový zakletý šmírák. Vždycky se projde po vaně, packou zkusí teplotu vody a vleze si do umyvadla a zírá. Někdy také čeká, jestli mu pustím vodu do umyvadla. Posledně mě namíchnul. Prošel se po vaně, vlezl si do umyvadla a vyčůral se. Myslela jsem, že mě klepne. Čuně jedno. Teď pořád savuji umyvadlo. Taky chodí pít vodu z akvárka. Takže očekávám, že až uvidí kapra ve vaně, skočí rovnou za ním. (Tak jak skočil do vany ke mně. Vyletěl jak namydlený blesk.) :-)

Na štědrovečerní večeři se určitě těší nejen moje babička, ale hlavně Amy. Ta je taková loudilka, že mě donutila ke zvážení, že dostane talíř a příbor. Jaký má být vlastně počet lidí u stolu? Sudý nebo lichý? Dávám talíř navíc pro náhodné pocestné, tak jestli budete mít cestu…..:-)  Vždycky děti po večeři chodily s mamkou na náměstí zapalovat prskavku a zpívat koledy. Mezitím se u nás činil Ježíšek. Už asi dvakrát nikde nebyli. Letos jsme to téma naťukly zase. Vypadá to nadějně. Anička se na naši tradici tváří vstřícně. :-) Takže až letos uslyšíte zdaleka zpěv koledy...jsou to moje báječné děti.

To mi připomíná: Chodíte na akci Česko zpívá koledy? Ne? Je to krásná akce. Při popíjení svařáku si zazpíváte české koledy, připomenete si v tom předvánočním shonu to, co je důležité. Ne uklizený a načančaný byt, dárky za statisíce. Ale to že trávíte svátky s lidmi a zvířátky, které máte rádi. Přeji Vám harmonické a láskyplné vánoce. PS: Nezapomeňte si okořenit vánoce smíchem. Protože smích a láska je kořením života. S láskou Simona.

Náhoda si říká bůh, když chce zůstat inkognito.

Samozřejmě nevěřím na nějakého dědouška, který sedí na bílém obláčku a klátí nohama dolů. Ale dám aspoň jeden příklad hned z tohoto týdne. Jedu si s Aničkou do Prahy autem, řídí dcerka. U Slaného je veliká kolona, protože jsme vyjely s velkým předstihem a jsme holky zocelené, tak nás to nerozhodí. S přískoky se statečně posouváme k semaforu, který není v dohledu. Mezi řečí prohodím:“Ani, kouří se nám z auta.“ Holka, odbočila na kraj a zastavila. Po otevření kapoty koukáme, jak se vaří voda ve chladiči. Syčí to, přetéká. Usoudím, že tam voda je. Aby jste tomu rozuměli, rozumím autům asi tak jako svahilštině. Z údržby auta pod kapotou umím dát jenom vodu do odstřikovače. A vím, že v létě se dává letní směs a v zimě zimní směs. Tak vím toho docela dost, ne? :-) Když mě viděla mamka, jak dolévám vodu do odstřikovače, vyrostla jsem v jejích očích do nebeských výšin, jaký jsem odborník a technický tip. Hlavně jí to, prosím, neříkejte, že tohle zvládne každé kopyto. Děkuji. :-) Volám ihned první pomoc, tj. mého velkého bratra. Po pár, pro něj srozumitelných, pokynech se rozhoduji. Zastavíme nějakého řidiče. Třeba nám poradí. Zatím popojíždějící řidiči, jen zírají a nikoho z nich nenapadne – nebo možná napadne, ale neudělají to, takže je mi to houby platné, zastavit. Mám štěstí, hned první řidič, kterého jsem stopla, zastavil. Po vypnutí motoru se ukázalo, že voda v chladiči není. Tedy to co jsme viděly, byla asi fatamorgána? :-)  Náhodou měl ten hodný pán 2 lahve zázračné růžové vody, kterou nalil do chladiče. Auto pilo, jako žíznivý na Sahaře. Třeba je to pro normální řidiče normální, že vozí takhle 2 litry zázračné vody v autě. Ale mě to přišlo dokonale načasované. Pán byl velice laskavý a zaplatit vodu nechtěl. Tímto mu velice děkuji. Samozřejmě cesta dál probíhala v pohodě. V Praze kromě toho, že jsem přišla o podpatky na lodičkách a nepřerazila jsem se :-), k žádnému jinému karambolu nedošlo. Cestou zpátky stojíme v koloně u Slaného dvě hodiny. Má to velikou výhodu. Můžu si povídat s Aničkou, kterou tak pro mě málo vidím. Takže opět všechno dobře dopadlo. :-)  Hlavně mi neříkejte, že to náhoda nebyla a žádný bůh, či jinak nazývaná energie neexistuje …..S láskou Simona.

Záchrana kotěte se vyplatí aneb černé kočky nepřináší smůlu

Už jsem psala o nalezených koťátkách. Ze čtyř maličkých koťátek nám zůstal černý kocourek. Já si představovala, až kotě vypiplám, že půjde na zahradu, bude chytat myšky a na schodech na půdu se hezky vyhřívat na sluníčku. Takže ze začátku to probíhalo tak, že jsme do papírové krabice dali kočkolit a kotě obsadilo v kuchyni boudu naší čivavy. Kotě začalo být mazlivé a po odchodu jejich sourozenců přítulné. Prostě mazlík jak vyšitý. Jen mělo jeden problém. Dostalo průjem a všude kakalo a čůralo. Nejlépe za těžkou skříň v obýváku, nebo pod lavici v kuchyni. Říkala jsem si to nic, to ho přejde, odčervila ho a dal se do kupy. Jenže zvědavé kotě chtělo chodit taky na terasu a zahrádku. Přiznám se, že jsem ho v tom podporovala, protože jsem si říkala, bude to kocour zahradní a basta. Kocour to svým kocouřím srdcem vycítil, protože se rozhodl mě otestovat jak to s ním opravdu mám. On se totiž, mezi námi, rozhodl, že bude bydlet s námi doma. :-) Vzal si na sebe opravdu nelehký a odvážný úkol. Rozhodl se, že bude za chudáčka. Totiž naše tříměsíční borderka Bonnie ho miluje. Miluje ho láskou vášnivou. Takže ho vždycky chytne za krk, odběhne s ním kus do trávy a šmajchluje ho, mačká, ňuhňá, převaluje, olizuje, pusinkuje, válí. A jednou to s láskou Bonnie přehnala a zlomila kocourkovi nohu. Nejdřív jsme nevěděli, že ji má zlomenou, protože stále běhal jak splašený, ale na packu nedošlápnul. To se stalo v neděli. Protože se v pondělí stav nelepšil, ujala se úkolu dojet na veterinu Anička. Přiznám se bez mučení, že jsem očekávala, že na nás zavolají rovnou sociálku. Anička se vrátila sama bez kocourka s tím, že ho operují. Dají mu do nožky dráty. Lehko z toho nebylo nikomu z nás. Druhý den nám kočičáka vrátili. To bylo radosti. Kocour pobíhá od prvního okamžiku opět po bytě. Skáče na stůl, sedačku a nám téměř na hlavu. V noci spí dle nálady u někoho v posteli. Nejčastěji u mě. Miluje se vzbudit v noci a začít mi okusovat různé části těla. Nejlépe nos, uši, ruce. Rád mi skáče po hlavě a lehá si na ni. Taky v noci přede. Jak je ticho, tak to vypadá, že startuje v noci traktor. :-) Určitě patří mezi nejinteligentnější kočky na světě, protože rád si se mnou čte knížku. Dělá to tak, že si mi lehne na hrudník, abych na knížku neviděla a chce, abych mu obracela stránky. :-) Studuje taky na internetu. Když packou ťape po klávesnici notebooku, říkám si, že chce napsat pod nějaký článek komentář. Tříbí si také vkus, když si prohlíží katalog s módou z ORSAY.  Má rád se mnou ranní kávičku. Čeká, až položím hrnek, aby taky koštnul. Taky jsem mu pořídila škrabadlo. Je nádherné, patrové i s boudičkou. Ale moje křeslo na broušení drápků si oblíbil víc. :-) Na kočkolit má krásnou kočičí bednu. Dnes jsem opět musela vytírat za skříní. :-) Taky si na něj musíme dávat pozor. Když má teď dráty v pacce, to ji má vlastně železnou. Takže pozor na železnou pěst. :-) S Aničkou se nemůžu dohodnout na jméně. Anička prosazuje Čičin, já Mikeš. Pan veterinář to propojil na Činkeš. :-) Kocourovi je to fuk, hlavně když má plnou misku. S Amy se kocour kamarádí. I když kocour pajdá, tak se honí i po sedačce. Taky si sedne a fackuje Amy, asi trénuje kickbox. K Bonnie se zatím neodvažujeme kocoura přiblížit, protože z kocoura se stal Baron von Údlic. A toho jen tak nějaká borderka z Klapý nebude oňuchňávat. :-) A já si tak říkám, kočku jsem domů nechtěla. Líbila se mi vždycky britská, nebo mainská mývalí, ale případalo mi, že jsou ty kočky strašně drahé. Mikeš mě stál a bude ještě stát tisíce a je mi to jedno. Prostě si mě omotal kolem své železné packy. Teď když to píšu, kocour vedle mě spinká jako andílek. On k nám přece patří. PS: K jakému jménu se přikláníte vy? S láskou Simona.

Z naší zahrady

Letos jsem si pořídila opět v malém množství husy, kachny, krůty a navíc můj malý sen indické běžce. Indický běžec je kachna, která papá slimáky a neničí kytky na záhonku a má černý nohy, takže to vypadá, jako kdyby měla na nohou holinky. Měla jsem představu, že běžce budu mít ve předu na zahradě, kde mám kytky a zeleninku a ostatní husy a kachny půjdou k ovečkám a slepicím. Můj skvělý synek s bratrem se nabídli, že vykopou u ovcí malý bazéneček, takové plivátko pro kachny. Přes celou zahradu jsme hejno nahnali k ovečkám. Běžci se cpali za nimi, neměla jsem to srdce nechat je bez kámošů. Tak jsem je pustila za nimi s tím, že slimáky si budu opět vybírat sama. S pocitem, že jsem pro kachny udělala maximum, že mají velký výběh, bazéneček, s přáním, ať si tu hezky žijou,  jsem je opustila a šla domů vařit. Za nějakou dobu volal plavčík Honza (pro nezasvěcené můj syn):”Mamí, pojď sem honem, ona se topí, husa se nám utopila”. Běžela jsem za ním a vidím, jak synek drží husu za krk. Tak začala velká resuscitace. Naštěstí mám za sebou pár zdravotnických kurzů ze základky a pak také v práci vždy po dvou letech absolvuji kurz první pomoci. A jak se mi to teď hodilo. Říkám Honzíkovi ať přinese nějaký hadr. Přihnal se s památeční osuškou po mém taťkovi. Málem mě kleplo, ale myšlenka na záchranu housete potlačila moji sentimentalitu k osušce. Začala jsem husu sušit, masírovat jí hrudní koš. Naštěstí dýchala, ale bylo vidět, jak má na kahánku. Husu jsme vzali domů. Střídavě jsme ji chovali. Naše Amy nevěřila vlastním očím, že ji bereme domů. Ale asi svým psím srdcem pochopila, že husa není jejím konkurentem. Přemýšlela jsem co dál.  Zkusila jsem huse pustit starý seriál Chalupáři. Povídala jsem jí, pojmenovala jsem ji klučičím jménem Gusta. Asi to zabralo, protože se po nějakém čase začala probírat. Naštěstí to dobře dopadlo a husa se vzpamatovala a vrátila se ke svému hejnu. Od té doby jsou všechny husy, kachny opět zpátky na zahradě. Ráno je vypouštím se slovy:” Budíček” a večer:” Večerka. Jde se spinkat.” Je to relax, sledovat jak si žijou. Naštěstí slimáky sbírat nemusím. Všechno obstarají kačeny za mne. PS: Jen nevím, kdo je bude jíst. :-) Člověk se s nimi piplá, mazlí a pak je má sníst?!  S láskou Simona. (1O. června)

Den matek

Naše obec uspořádala oslavu ke Dni matek. Pozvala Divadlo Hnedle Vedle. Účast žen byla veliká. Převažovali ženy věku babiček. Věkový průměr jsem snižovala asi se třemi ženami. Zasmáli jsme se příhodám paní Nadi Konvalinkové a Lilian Malkina s Tomášem Bartákem. Byl to večer plný smíchu. Co mě však pobavilo také. Potkala jsem se tam s báječnou Blankou, která večer měla na svědomí. Má dceru, která je cca o dva roky mladší než já. Chodila jsem s ní do školky. Martina má roční holčičku. Je to její první dítě. Blanka celá natěšená vypráví, jak je suprové být babičkou, má ještě jedno stejně staré vnouče a říká mi: “ Těš se na vnoučata. Je to nádhera :-). “ Vím, že mám dospělé děti, ale doufám, že babičkou ještě dlouho nebudu. Jedině kdyby se začal slavit Den babiček, uvažovala bych nad tím. :-) Naštěstí mě dcera uklidňuje, budeš dlouho babičkou jen pro naší Amy - což je naše čivava. :-)

Abych se vrátila k tomu podstatnému. Já jako matka slavím, že jsem porodila 2 zdravé děti, se kterými jsem zažila a zažívám spoustu legrace. Například když jsem holku poslala do obchodu pro listové těsto a ona se vrátila s tím, že libové maso neměli. Nebo když babička dětem koupila skleněné kuličky a syn se ptal, kde má taky ďůlek….Uteklo to…..

Mám taky mamku se kterou si užiji spoustu legrace. Třeba přijede z města a vypráví: Tak jsem šla s kámoškou po městě a říkám jí: “Ty Aleno, já jsem Ti tak šťastná….”. Pak bylo chvilku ticho a mamka říká:” Doprčic, proč já jsem tak šťastná?” :-) Chechtaly se potom obě jak malý holky……….A o tom to je. Být šťastný jen tak, je přirozený dětem a jak je vidět i některým mamkám. Přeji Vám, mamky, ať jste šťastné prostě JEN TAK. S láskou Simona.

Květen je symbol měsíce lásky. Nezapomínejte, že hybnou silou života je láska. Čemu budete dávat pozornost to roste. Pokud zahradník miluje svou zahrádku, zahrádka se mu odmění svými plody a květy. Dávejte láskyplnou pozornost životu a život Vám lásku bude vracet. Nepřemýšlejte o tom, jak by měl svět vypadat, jak by se lidé měli chovat a přijměte svět takový jaký je, lidi takové jací jsou a hlavně SEBE jaký jste. Otevře se Vám láskyplný život. PS: A když je první máj, posílám Vám všem pusu. S láskou Simona.

Rodinná rada se usnesla, že je třeba doplnit stav slepiček. Takže v sobotu jsme se vypravili koupit slepičky. Bylo předem dohodnuto, že koupíme 5 slepic modrých, 5 hnědých a 5 kropenatých. S velkou slávou jsme je přivezli a vysypali na zahradu, kde máme ještě starý chov i s kohoutem z loňských vlastních kuřat. Malinko odbočím - kohouta otec byl velký PREVÍT. Myslel si, že mu patří nejen hejno 8mi slepic, ale i my a sousedi k tomu. To znamená, že si vyskakoval nejen na plot, ale i na nás. Jít krmit slepice, bylo jen pro lidi odvážné a nejlépe vybavenými zbrojním průkazem. Leč v naší rodině nikdo zbrojní průkaz nemá, tak nám nezbylo nic jiného, než potupně vzít koště. Protože boj s kohoutem se očekával pokaždé, když se vešlo na jeho území. Sekat trávu v jeho prostoru byl taky zážitek. Kamarádka se bála přiblížit k plotu natrhat pampelišky, aby si kohout náhodou nespletl stranu, kterou si chce hlídat a nevlítnul na ní. Byl lepší hlídač než naše fenka vlčáka. Řeknete si, tak jste se ho měli zbavit, ale věřte, že  kohout měl tuhý kořínek a byl vychytralý až na půdu. Párkrát se na něj u nás doslova a do písmene vařila voda na kamnech, kopala díra na zahradě, ale on se nikdy nedal. Až jednou přišla kosa na kámen a měl to spočítané. Pro citlivé dušičky nebudu rozepisovat dál. A protože moje mamka propaguje mít kohouta pro slepičky  z důvodu zdravějšího vajíčka - jak je v žloutku tmavší puntík - je vajíčko zdravější - rozumějte - oplodněné a PREVÍT kohout se činil, vylíhnul se malý kohoutek. Mladý kohout je vzhledem totožný se svým otcem. Povaha se ještě naplno neprojevila. :-) No a teď jsme mladému borci - kohoutovi nachystali překvapení v podobě 15ti mladých slípek. Když kohout zdálky viděl hejno slepic, začal kokrhat jako na lesy. Nejdříve jsem si myslela, že se vytahuje na celou vesnici, jaký že má harém a jak se bude mít, ale to jsem se sekla. Svolal věrné družky, které jak pipiny utíkaly k němu. Schoval se s nimi za kurník a odmítal vylézt. Až po rázné domluvě se nacpal i s družkami do druhého kouta zahrady. Takže to vypadalo, že jsme mu způsobili šok nebo rovnou psychické trauma. :-) A nové slepice? Jak jsme je vysypali, tak zůstaly na místě.  Některé seděly  i na sobě. Na trávu se tvářily, jak moje děti, když jim nabídnu špenát. No holky byly zvyklé na halový chov. Byly vyjukané, jako kdyby šly do prvního zaměstnání. Nechaly se ode mě i pohladit. Nahlas jsem je ujistila, že pokud budou mít jakýkoliv problém, můžou se na mě s důvěrou obrátit. :-) Nevím, jestli to pochopily, i když jsem jim to několikrát zopakovala. :-) Mamka si ťukala na čelo a brácha uchechtával. Slepice zůstaly na místě celý den. Večer mamka rozhodla, že je naženeme do kurníku, kde už spořádaně seděly starší slípky. Vypadalo to na dvě výhody. Za prvé neodnese je žádná liška či kuna nebo jiná potvora a za druhé seznámí se obě party. No jo, jenže milé slepice nevěděly, co po nich vlastně chceme. Jen už se moc nechtěly nechat chytit. Vyzbrojili jsme se košťaty a začali je nahánět. Smíchy jsem se lámala v pase. Kdyby někdo mrknul k nám na zahradu, tak to vypadalo, že hrajeme nějakou hru. Samozřejmě, to nedopadlo a pár slepic zůstalo venku. Zatím to vypadá tak, že staré slepice s mladýma nekamarádí, kohout je taky rozrušen.  Ale já věřím, že na jednom dvorku se všichni nakonec domluví a budou si spokojeně žít. Simona